Ať hodí kamenem…

Někde v Íránu by ji ukamenovali. U nás akorát pomluví. Zato fest. Sestřenka Zuza má nemanželský děcko.

Venku zrovna uhodily takový mrazy – po ulicích se potáceli  leda  sebevrazi.

   Farář Lála, můj kámoš vod základky, vytáh bibli. Co jinýho se dalo čekat. Mastili jsme karty v putyce, a von povídá:

   -Bratři v kristu, kamarádi. Věřme v Boha, věřme v prozřetelnost. Nescházejme z cesty boží. Následujme světlo. Ať hodí kamenem, kdož jsi bez viny…

   Kolem stolu bylo ticho. A taky nahulíno. Takže to ticho krapet smrdělo – jako černý svědomí nás, co  páchnem každou špatností.

   Abyste byli ve vobraze:

   Sestřenka Zuza vokusovala život jak voňavoučkej svatojánskej chlebíček. Než to jejího mužskýho, Bobču, kleplo. Do sebe byli zavrtaný aji drahný roky po svatbě. Navrch děcko, kluka měli jako vobrázek, co vás bere za srdce vod prvního momentu.

   Bobča leží pátým rokem vytuhlej jak mumie. Ani vokem nemrkne. Fláklo ho to fest – prej kompletně přes celej mozek.

   Vždycky poděs, hádal se – neuměl prohrávat. Chvíli nevydržel dřepět na zadku.

   Načež taková lapálie.  Celej život vzhůru nohama. Sakumpikum.

   Kam se hrabu já se svým zdravím v hajzlu. Hotový Lurdy – když mi v jednom kuse čuměj do prdele, jako by chtěli zjistit, jak dlouhá je štreka do Japonska.

   Nad Bobčou se skláněli profesoři, docenti, kapacity aji ze Švýcar. Jak mu je – věděj pendrek.

    Může prej bejt ouplně mimo nebo malej moment vod toho našeho bordelu. Akorát se probrat.

   Týhle chabý naděje se leta držíme. Nic extra. Vovšem aspoň malej štráf víry, že jsme v tom na holport.

   Nemusím vám říkat – krásná sestřenka Zuza starostma předčasně zestárla. Nervy nadranc. Život jí vyfouk dobrou náladu.

   Nejspíš  proto někomu padla do voka. Možná mohli bejt spolu svým způsobem šťastný. Jsou takový nátury.

   Zčista jasna byla v osmým měsíci. A celá famílie rozdělená na dvě tlupy. Zlatý příbuzný, co  jsou jim jinak trable  šumafuk, rázem porafaný, jak vo židovským svátku.

   Moje řeč byla:- Život máme jen jednou. Proč si ho neužít?

   Že jsem nedržel hubu. Strejda  Viktor, vohromnej voptimista, hořekoval dobrou  hodinu. Než mu vyschlo v hubě, domákl se vyznání:

   -Proč  si nedala majzla. Copak je nějaká dáma, která se živí šoustáním?

   Nemanželský děcko – na malým městě hotová sebevražda. Taková senzace se hejčká. To není plácnutí do vody – jako že hrajete domino a švindlujete jak starej Křovák.

   Prej morálka zůstala na vocet.

   Jak říkáme my, intelektuálové ze čtvrtý cenový:

   -Kecy lautr hovno vod srdce.

   Vovšem do řeči nám nebylo ani v putyce.

   -Co je to proti špinavostem v politice? pravil pan učitel.

   A čutálista Richtik mu hnedka vodpověděl:

   -Velký kulový!

   A zase jsme u stolu mlčeli jak nejchytřejší z chytrejch, co by vod minuty dokázali vládnout světu.

   Dojukaný dny  sestřenky Zuzy totiž nebraly konce.

   Porodila holku. Všecko v cajku sotva  užmoulanej čas. V šesti měsících mrňousovi vodoperovali nádor na mozku.

   Fajn, sestřenka Zuza ustála aji tohle.

   Dneska je to pěkný děcko, co na tom, že s jizvou jak zipsem  na hlavě. Berenika se jmenuje. Sestřenka Zuza jí nosí v houpavý tašce, co se dá vydělat z kočáru. Berenika je tak s náma na vejletě, u stolu, zkrátka kam se vrtnem.

   Má krásný kulatý kukadla.

   Připomejnaj mi  voči srny, co mi kdysi v noci vběhla před auťák. Voslepená reflektorama, celá zkoprněla. Dívala se. Moment ešče postála, načež zmizela v lese.

   Takhle mi uvízla v paměti. Byl jsem rád, nejel jsem tenkrát rychle.

   Berenika je slepá, vážení.

   Nikdy neuvidí náš svět. Nikdy nepozná – kdy den vstává a kdy zas leze do pelechu.

   Takhle krutej může bejt jenom život.

   Hergot, kdo všecko má házet  kamenem..?