Kecy v kleci plné ptáků bez křídel 3

„Některá ji má zlatou, některá má jenom piču,“ pravil strýc Ferry zvanej Jihoafričan. V sedmadevadesáti už notně zmákl svět aji život. Dovede docenit, co se šikne.

Přihnal se do špitálu, co zas vyvádím za brajgl.

Ferry má rád všecko v cajku. Čtrnáct hodin chrápe každej den. Dvě hoďky špacíruje. Zbytek čte

-encyklopedie, bichle z historie. Tvrdí, že všecko v lidskejch dějinách se akorát vopakuje.

Měl jsem katetr zasunutej v pinďourovi, u pasu igelitku s chcankama. Sebevědomí  jak abstinent na Oktobrfestu. Žádný  terno takovej šlauch. Vovšem na druhou stranu – tváříte se jak kandidát věd a  přitom  uchcáváte jak malej dacan.

„Přijeď za mnou,“ nalíhal Ferry. „Tam u nás, dole, jsou krásný  baby. Ne jako tady – pipky přes celofán. Vyberu ti extra  černošku – prsa tvrdý jak kokosový vořechy, prdel jak dva melouny. Jasná zpráva, vod prvního pohledu všecko vyloženě slušný holky.“

„Jak to víš ?“ zeptal jsem se.

„Protože nikdy nepózujou pro Playboy a tak podobně…“

Železná logika. Některý lidi se zkrátka vyznaj. Jako náš řezník Máša:

-Na co to máš? povídá tuhle, v jedný tlapě panenku, vyzáblou a potrhanou jak rodokaps.

Čítal jsem – polívečka silačka by mě mohla postavit na nohy…

-Asi na sex, vole…, udrolil jsem světácky.

-Pak si vem radši plíčka, přidám ti ešče mletý hovězí. Jó, telecí hrudí a játýrka nesměj chybět. A navrch  biftek.

- Hergot, co s tím budu dělat? vykulil jsem voči

- Kamaráde, bez  jatýrek a bifteku se pořádný sado maso nevobejde, ujistil mě Máša.

Aby bylo jasno – strejda Ferry Jihoafričan se nehnal dálavu přes půlku zeměkoule kvůlivá mejm útrapám.

„Prdlajs,“ řekl hnedka zkraje. „Zasraný příbuzenstvo, prohlásili mě za nesvéprávnýho! Mě! Hovada nevychovaný! Zmetci mizerný! Vytáhli jakýsi darovací  lejstra. Prej jim patří celej barák a taky pole.Leda hovno!“

Přilítl k soudu. Ukázat, v jakým je cajku. Aji sokolskej dřep jim tam předved.

Jo, před třiceti lety byl na tom Ferry vopravdu bledě. Slítl z meruňky. Pár bratránků se tetelilo – budou dědit. Vovšem Ferry čapnul ve špitálu známost. Fajnově stavěnou babu. Kvůli ní zas vožil.

A bratránci čekali dalších deset let a dalších deset a ešče deset let. Pár jich pomřelo. A zbejvajícím došla trpělivost. Vymysleli flignu. Vovšem blbou.

A Ferry se nasral.

„Dostanou kulový ! Člověče, teď mám šťabajznu. To bys koukal jak jelen! A všecko jí vodkážu!“ pronesl Ferry.

Na věk jsem se ani neptal. Asi bych nemoh popadnout dech.

Hnedka za Ferrym dorazil Richtik. Čutálista, extra klasa, co má nohy vod pánaboha a hubu vyfasoval  snad na samotným hajzlu.

„Co je to za zkurvenej špitál?“ šťoural vode dveří. „Do prdele, tady nemá ani jedna baba sukni! Copak jsou všecky sestry mužatky? Kurva, bordel jak v Turecku! To mě poser – chlapi v noční košili. Svět se zbláznil! To jsou šoky jako broky!“

Bylo zle, Richtik se nepřivalil jenom tak. Jen co vyklopil, jak se věci maj, bylo jasný, potečou nám nervy. Nejmíň jako Rudovi  Hrudovi – když si jeho stará koupila v Praze voňavku za šest táců a šplíchala s ní jak kdyby to byl sprej na moly.

Rozumíte, na fotbale je děsný, že je to sport a člověk si u toho huntuje hlavu, jako by měl v jednom kuse vytopenej kvartýr. Vynahradí to až krása v momentě když se vyhraje. Rozumíte, nadáváme, hulákáme při zápasech:

-Mor na vás, dřeváci zabedněný !

A příště naše hochy vodnesem na ramenách až do kabiny. A v hospodě plácáme do rána, jelikož jsme za kabrňáky,  vyklepnem koho se nám zachce.

Vovšem teďka to jde u nás s čutálistama z kopce. Držej fest poslední flek v tabulce. Lidi jsou nasraný. Sponzoři taky. Habakuci z Tabáčky dali na vědomí – po dalším debaklu nepustěj do fotbalu ani floka. A sestup by ten funus akorát dokonal.

„Frknem dědka do kanafasu a mažem na základnu,“ prohlásil Richtik.

Nápad to nebyl špatnej. Strejda Ferry byl stejně zralej na chrupku.

Natáhl se a hnedka zabral. Sedmadevadesátiletej štramák. Musel jsem mu vlepit hubajznu na čelo. Takovej věk by se mi šikl. Netrápily by mě chmury,  jestli třeba zejtra nebudu vyvátej. Vožralej jako doga byl bych z každýho dne.

-Věk je akorát numero, nic víc,  chláme se Ferry.

Pašák těsně před stovkou. Vyzáblej jak faraón. Vovšem plnej chuti žít. Von tolikrát drhnul jako zlatokop, cukrář, pumpař, horník, hazardní hráč, krejčí, zelinář, cestář, bankovní úředník, pojišťovák a bůhví co ešče. A vždycky se zmotal a šel životem dál. Akorát jednomu zůstal věrnej – babám.

-Dobrotivé nebe, vždyť je to peklem narafičený obšourník, kontinentální kurevník, co začal se sexem těsně po pádu Bastily, mele jak flašinet moje máti.

A v pohledu má vždycky dynamit. Takže se klidím z cesty.

Rozumíte, říká se, že doma jste tam, kde to snášíte. U nás je to fajn, jenom kdyby máti nevyšilovala. Někdy mívám pocit – švajcne to s ní vo zem. Vovšem  vona  se akorát voklepe a cepuje mě jak cizího.

Proto miluju hospodu. Proto miluju kavárnu – naši základnu.

„Dej mi palačinky se šlehačkou,“ povídám vrchnímu Šouralovi hnedka jak jsme s Richtikem dřepli na prdel.

„Nemáme,“ houkl přes rameno a šoural se dál lokálem v černejch vietnamkách a černejch palčákových fusaklích.

„Vovšem na lístku jsou…,“ trval jsem na svým.

„Zatím nemáme,“ dodal Šoural a tvářil se mazácky jakoby spolk žolíka z kanasty.

„Hergot, proč teda jsou napsaný?“ nalíhal jsem

„Až je budeme mít, přece je nebudu dopisovat,“ pronesl povzneseně.

A bylo to.

Takže čutálisti žabařili na posledním fleku. Hodně lidem šlo vo kejhák. A co teďka vymyslet? Navíc guru našeho mančaftu – šmatlavej Antoš,  válel si bolavou haksnu třetí tejden v lázních.

První na čem jsme se usnesli – bez Antoše jsme v řiti.

Vobzvlášť z Richtika to lejtalo, byl zralej na živočišný uhlí:

„Kurva, ať mi nikdo netvrdí, kurva, stejně se v lázních nudí jak fusakle japonskýho karatisty! No, kurva, nemám recht?“

Než přivezli Antoše z lázní, stačili jsme se řádně upravit fernetem aji příjemně zahulit naši základnu.

„Kdo to píská ?“ spustil Antoš, jen co jsme se náležitě přivítali podle starýho  japonskýho zvyku: Hóóóď ho tam!

„Ticháček?“ zapátral Antoš v paměti.

Začal se šťourat v nose, jako by si chtěl vydloubat mozek.

Von tvrdí, že vod policajtů si po dvaceti letech služby vodnes velký kulový. Akorát prej má fotografickou paměť a taky vovládá rychločtení.

Máš ho vidět. Pan učitel mu ve slabý chvíli půjčil Jih proti Severu. Před dvěma roky. A furt to z něj nemůže vypáčit zpátky.

1. Antoš coby policajt měl nohy věčně přismahlý na motorce. Frčel městem vždycky jak vo závod. Pane jo,  když se vymlel, ten jeho pupek musel zafungovat jako airbag. Antoš vodlít dobrejch pětadvacet metrů na strom. Visel tam jak spiderman. Nic by se mu nestalo. Vovšem za ním dolítla taky mašina. A ta ho teprv zrichtovala. Vypadal jak úplnej vetřelec. Po tejdnu se probral z kómatu – zčistajasna válel německy. Byli jsme z toho paf. Von nikdy neuměl ani blafnout   auf wiedersehen.

Doktoři řekli, ať jde klidně domů, má prej syndrom cizího přízvuku. Časem ho to vopravdu přešlo. Zůstal akorát magorem do fotbalu. A taky pamatovák mu nepřestal fungovat.

„Ticháček!“ zahulákal Antoš vítězně. „Je na baby… Nemusí to bejt žádná skvostná  ženská. Spíš štramanda v letech. Ale nalepený nehty aji na nohách!“

Valili jsme voči. Antoš je génius, má fenomenálního pamatováka.

Museli jsme to vokamžitě zapít. Vovšem nejvíc vožralý jsme byli z představy –máme vítěznej mač v kabeli. To budou mrkat na drát, jak s nima vydrbeme. Hezky nám třeštilo v báni.

Akorát pan učitel se tvářil jak kdyby roztrhl trampolínu.

„Já těm ženám moc nevěřím, pánové,“ pronesl skepticky. „Historie je mi svědectvím. Třeba  Leninovi taky  Krupská pokazila celé vyhnanství na Sibiři…“

„Kurva práce, pane učitel,“ vypálil Richtik, „ serem na Lenina aji na zasranou pizdu Krupskou. Pokavaď Antoš říká babu, kurva, seženem babu! Doprdele!“

Vykoumaný to bylo perfektně. Vovšem docela na háku jsme to neměli. Dalo pekelnou fušku sehnat babu, aby nestála majlant  a  zas taky nebyla ňáká laciná fuchtle.

„Bacha, pánové, Ticháček nemá voční absťák,“ zdůraznil Antoš.“ To musí bejt kyprá krasavice.Žádná aljašská primabalerína… Nebo ta, jak má furt bombarďáky v pračce…“

„Jasnačka – mejníš Jarču z drogerie,viď?“ rozzářil se Richtik.

„Ne, Jarču ne! Tahle, jak se jmenuje..? Sakra, furt je jí vidět až do krku.., v tom filmu…“

„Počkej, ty myslíš Sharon Stone?“ svitlo mi.

„Jo,“ přitakal Antoš. „Tak takovou ne...!“

S tím jsme souhlasili – Sharon Stone nepřipadala v úvahu.

A zase jsme zachlastali, jelikož baby jako Sharon Stone nám nervou žíly. A řvali jsme jak paviáni vobdarovaný mrkví.

„Hajzlové, myslíte si, že jste v putyce?!“ spucoval nás Šoural. „Přestaňte hulákat nebo vám rozbiju kušnu! A chlastejte ukázněně!“

Jinak vládl veget. Zlitý jsme byli. Babu jsme furt neměli. Pak jsem si vzpomněl… Hotová Venuše. Z tý by byl na větvi aji slavnej Rubens…

„Pánové, znalec ji vocení, za to dám krk. Utahala k smrti už pár chlápků. Aji mýho strejdu!“

„Nedělej fóry, kurva. Stoupne mně tlak na dva tísíce,“ běsnil Richtik.

„Říkám vám, do ní se  děsně zabouchlo pár silnejch nátur. Vona totiž při sexu řve jak kdyby sbaštila čínskou rolku…“

„Kurvaštelung, to bude bomba,“ úpěl Richtik.

Antoš chtěl vidět fotku.

„Fotku nemám. Vovšem vypadá teďka vo moc líp než na svatební fotografii.“

To Antoše uklidnilo.

Pod slibem mlčení jsem přednes, jak strejdu Sodovkáře utahala tak, že k smrti.  Z votrokářský pozice šel rovnou do nebe…

Zapůsobilo to. Pardi byli nabuzený jak kdyby jim někdo vyzunkl kakao. Vočividně ji chtěl každej vokamžitě poznat.

Akorát  pan učitel kňučel:

„Dobrotivé nebe, to nedopadne dobře…“

„Vorgasmus vona má – jenom si hvízdne,“ dodal jsem.

„Sakra, to je zlatej život,“ juchal Richtik.

„Ale pánové, to je úroveň… Já mám státní zkoušku z latinského jazyka, a doktorát z filozofie. Ale z vás , pánové , z vás jsem schvácený jako pes…,“ držel se pan učitel za hlavu.

„No co, šmrncovní ženská,“ přitakal Antoš.

Nebrala mobil, megera jedna. Když jsem se konečně dovolal, prej  je na krchově. Krapet jsem se vorosil. Vovšem vona – prej pěstuje na mužově hrobě petržel , pažitku a vobzvlášť mrkev, co jí nebožtíka nejvíc připomíná.

V jednom kuse poděs. Pro naší věc vovšem na úrovni.

Nafrněná pokud šlo vo prachy. Řvala vyloženě jak na depilaci. Po delším  handrkování  dala dobrou cenu.

A babu jsme měli.

Antoš vyšolíchal plán. Vykoumal strategii pro konečný vítězství. Úplnej Hanibal-  kanibal. Kdo by nám stál v cestě měl bejt převálcovanej a rozšmelcovanej  na věky. Pár dobrejch nápadů musel vobšlohnout snad vod samotný Agathy Christie.

Zpunktoval ajznboňáky – zpozdí vlak s mančaftem soupeře. Tma v kabinách na stadiónu byla jasnou záležitostí. Vobjednal várnice s volskou krví přímo z jatek. Hotovej malej gestapák.

Lítali jsme jak zepelíni, co Antoš poručil. V tom byl kadet. Každej jsme měli svoji válku.

A von seděl, žral jako by se vrátil z koncentráku. Přitom byl tři tejdny v lázních.

„Největší mela nastane, pokud huknem první půli vo tři flastry… Vostatně jak maj naši hoši ve zvyku..,“ čapnul Antoš smutnej tón. „Pak serem na ňákej zázrak  a další hovadiny. Víme, vo co kráčí. Vytáhnem královskou blamáž. A tuhle prácičku sfoukne jedinej maník, kterýho nikdo nikdy nebude podezírat z nekalejch oumyslů… My,  vostatní, máme profláknutý ksichty…“

Čučeli jsme po sobě jak havrani. Důležáci, jeden vedle druhýho, jak kdybysme každej sežrali pět tablet kinedrylu a vočekávali zázrak na tobogánu.

„Pan učitel,“ dodal Antoš.

A nám se protočily panenky.

Pan učitel evidentně vypadal jak kdyby dostal naflákáno. V ksichtě chytl výraz raněný srny. Vyloženě bylo zřejmý – tuhle fušku by voželel.

„Pánové, krvácí mi srdce, ale takhle to dál nejde,“ zaúpěl. „Proboha, snad žijeme ve společnosti, která se pokládá za vyspělou civilizaci. Tak už to prostě v životě chodí: čestná prohra je také vítězstvím. Již od starého Řecka a Říma platí – kdo umí  čestně  se bít, zase se vzchopí a kráčí životem… Pánové, vraťme se k etice sportovního klání…“

„Nepajcujte nám hlavy, pane učitel,“ pokračoval Antoš. „Prostě to narafičíme tak, že budete šéfovat protipovodňovýmu  cvičení…“

Pan učitel ztuhl jakoby  si vycáchal hemeroidy v Mrtvým moři. Moc života v něm nezbylo.

Navopak Antoš válel jak kdyby vočekával regulérní vyrážku z nekonečný inteligence:

„Poslouchejte, pan učitel prostě se zeťákem v jeho eroplánu přelítne nízko nad stadiónem. To bude signál! Pak čapne všecky hasiče, myslivce, rybáře a naklušou pod jeho vedením na plac. Celej náš mančaft má tím pádem pohotovost. Jelikož povodně jsou povodně. A tady končí sranda. Ňákej paragraf na to musí bej aji ve fotbalových řádech. Nemám pravdu ?“

Plán to byl silnej jak noha u prdele. Vodkejvali jsme to Antošovi.

„Pánové, vždyť já v životě nebyl na vojně. Jakýkoliv dril je mi cizí,“ lamentoval pan učitel. „Proboha, nikdy jsem neseděl v letadle, všude jezdím vlakem… Navíc můj zeť je velice prchlivý a létá jenom do Bruselu , nanejvýš do Moskvy... Božíčku, co bych si počal v letadle. Já pociťuji závratě již při močení… Do toho mám rozedmu plic, příčně ploché chodidlo, na levé ucho nedoslýchám. Když se prudce ohnu – spustí se mi krev z nosu…

Pánové, to snad myslíte jako legraci, že áno? Vždyť to je hotová sebevražda!“

„Vážně mě už pijete krev !“ vyjel Antoš. „Snad jste posranej až za ušiskama nebo co ?!“

„Omlouvám se, ale skutečně z výšek mám strach. To nedopadne dobře, pánové,“ přitakal pan učitel.

Antoš se šťoural v zubech a pásl se na něm pohledem velkýho  šéfa:

„Jasně. Ale máte přece vejšku? Co jste študoval ?“

„Pedagogickou a filozofickou fakultu. Jenom pro zajímavost – moje diplomová práce  pojednávala…,“ drmolil pan učitel.

„Tak přece musíte vědět,“ skočil mu Antoš do huby,“ že ještě žádnej učenej nikdy z nebe  nespad!“

A bylo vymalovaný.

Pan učitel polkl naprázdno a zašeptal:

„Musím být silný, hrozně silný, jinak mně tady z toho přeskočí.“

Secvičený jsme byli jak na sokolským sletu. Nikde ani skulinka. Snad jen srab a neštovice nás mohly zaskočit.

Našponovanej z chlastu, nasáčkoval jsem se do špitálu s klidným svědomím. Víc jsem pro blaho města  a fotbalu nemoh udělat.

Konečně jsem se tak dopracoval k poznání výrazu – uchcával jsem blahem.

Mně se tak bez debat dělo.

Šolíchal jsem se ve vočekávání triumfu, než mě nemoc začla zase šulit…

Rakovina, šmejd nevyzpytatelnej, poslala do věčnejch lovišť mýho kámoše Rudu Hrudu. Celý roky, co jsme se znali, tvářil se jak nasranej abstinent. Vovšem  cokoliv ten chlap prones byla svatá pravda. Hotovej barometr pocitů.

„Brachu, když chci přestat kouřit – odnaučím se to. S chlastem nemlich to samý. Jenom to milování vodejde samo, nikoho  se nezeptá…,“ pravil když jsme se potkali vyštafírovaný v županech na vozařování.

Pak jsem ho uviděl na chemoterapii. Byl poloviční. Nebyl štont mi podat ruku. Jenom se smutně usmál:

„Podle váhový tabulky bych měl měřit necelej metr. Brachu, co s tím ?“

Už jsme si ani nevolali. Za čtrnáct dnů jsem zíral na prázdnou postel. Byl fuč.

Pak mi zavolal jeho kluk.

„Táta mě prosil, abyste nechodil na funus, že si ho prej máte pamatovat živýho… Víte, já bych vám  chtěl říkat taky – brachu. Jako táta. Jenže vy jste skoro vo čtyřicet let starší… To nejde… Já vám teda budu říkat pane brachu,  jestli dovolíte…“

No tak vosušte slzy. Ešče vám povím jak to dopadlo s čutálistama.

Hnedka zkraje pravím, že zle.

Stačil telefon vod  Antoše:

„Ty vrahu mých dětí!“ vyšiloval. „Kdo ti to nakukal?! Tohles vážně pohnojil. Prej excelentní kousek matičky přírody ! Brnkačka!  To mě podrž! Baba skvost – vona měla celulitidu snad aji v ksichtě! Jedině zoufalec v posledním tažení by vo takovou trosku vopřel bicykl. A to by ešče navrch musel bejt hodně slepej a krapet nedoslejchavej! Přísahám, že tě zabiju ! Ta láskou posedlá vochechule tě bude stát krk!“

Antoš řval jak kdyby strávil noc v multikině.

„A hnedka druhej bude poděs učitelskej, kterej vzal roha,“ pokračoval v běsnění. „Zdrhl, za to je na frontě kulka! Protipovodňový cvičení není žádnej ples mediků!  Všecko je v prdeli, ty pobouchanče! A já se z toho zvencnu, samej kretén – kam se podívám!“

Nic nepomohlo. Ani krev z jatek vylitá do šatny soupeře. Sudí Ticháček foukal vod prvního momentu proti nám. Dva  slepený góly v naší síti byly z jasnýho ofsajdu. Třetí si dali beci sami. Richtik pak vyfasoval červenou kartu, jelikož vláčel pomezního jak kempinkovej přívěs. A bez Richtika je to slabota. Takže nakonec devět flastrů v naší síti. A šlus.

Chtěl jsem vám ešče říct…, vovšem až příště.

P.S. Díky za všecky maily.Kdyby na mě přišla slabá chvilka zapískám – třikrát dlouze, dvakrát krátce.Mějte se.