Dámy a pánové, nestydím se za svůj život

Možná v ten samej moment, co zamilovanej melounovej prudič Michal Červín bloumal  sólo noční Prahou, můj kámoš Jarda Kvapil se zabil.

     Jel z funusu svýho kámoše z vojny a kdesi u Písku to napral do stromu. Přišlo mu šoufl vod srdíčka a neudržel volant.

    Zbyla po něm žena Bláňa a dva malý haranti.

    Bláňa má rakovinu.

    S chlapama z hospody jsme vybrali prachy, ale Bláňa nic nechce. Život a nemoc jí sebraly hodně, vovšem furt má v sobě hrdost silný baby.

    Vozím ji  do špitálu na vozařování.

    Kdo prndáte na prevítskej život, mazejte se někdy mrknout na vonkologii.

    Do mě tam vstoupí pokora.

   Za kšiltíkem z dlaně brečím v bufetu do kafe. Ne já s Bláňou, ta statečná baba je tam vlastně se mnou – abych si uvědomil, jakej je vopravdu život a srazil paty v úctě.  

    V konzervárně začli propouštět. Franta Vaňků aji jeho stará šli první. Maj jenom dva roky do důchodu. Vod povodní na baráku hypotéku. Jedinej kluk kdesi v Austrálii, deset let nedal vo sobě vědět.

    Celej život jenom dřou. Neuměj nic jinýho.

    Řekl jsem, ať mi přijdou píchnout. Máti vodjela do Francie, bordel v baráku na kvadrát. Vzali to zgruntu. Než jsem se vzpamatoval, vydrátkovali  parkety. Tomu se říká síla zvyku. V životě  vo něčem takovým jako plovoucí  podlaha neslyšeli.

   Nemám páru, jak máti nakukám, že nám v obýváku přistával tryskáč.

   Vovšem ještě jsem jim poděkoval, jak jsem šťastnej,  za barák v cajku.

     Kdosi nám krade sajrajt. Rozumíte, přijedem s popelníkem a po smetí ani památky. Prdlajs, nenastaly zlatý časy tříděnýho vodpadu. Po nocích asi budem muset vartovat u popelnic, jináč budem leda štrikovat ubrusy a kartáčovat brabce.  

    Stařka se zakuckala a při tom hekání spadly jí falešný křeňáky do hajzlu. Dusí teďka mě, abych sehnal nový – teda starý, vovšem jako nový. Nervy nadranc. Hulím jak viceprezident fanklubu ombudsmana Motejla.

    Loupe mě v koleně, některý dny sotva pajdám. Co je to proti Láďovi, třicet let lezl po střechách než spadl doma z dvoumetrovýho žebříku na betonovej dvorek. Věšel  vánoční cinkrlata.

    Nikdy už prej z kolečkovýho křesla nevstane.

    Bereme ho sebou na fotbal, na hokej, někdy do hospody. Ale je to blbý, von se vobčas posere, ani vo tom neví.

      To je můj život koncem tejdne, vážení.  

    Hemzy paní Paroubkový jsou mi vážně ukradený. Jestli Borhyová kvůli chlapovi zdrhne z Česka je mi fuk. Kdo, proboha, to ještě  baští  Čunkovi mě vopravdu nebere. Dávno se mi vykouřilo, jestli má Vondráčková fungl nový kecky nebo cecky.

    Můj život je vo něčem jiným.

    A jsem tomu z duše rád.

   Dobrý den. A zítra ještě lepší.